|
Z T I S K U FAN CLUB OCEÁN - BULLETIN 4 (1991) IMAGE PETRA MUKA V poslední době mnoho vašich dotazů, ať už písemných nebo ústních, směřovalo k jedinému cíli. Dozvědět se, proč došlo ke změně image zpěváka Petra Muka. A tak se tedy ptám: "Tato otázka mě od měsíce dubna častokrát přivítala místo pozdravu. Podtón, který v ní byl, je pro mě zneklidňující a možná právě to, že se ode mě očekává, že budu "hrát sám sebe", mě vedlo k potřebě nutné změny. Jediná cesta pro mě, jak vyselektovat záporné životní děje (spíš, než si je člověk zcela jistý, jaké konání je v životě dobré, ví, jaké věci nechce dělat a těch je třeba se zbavovat), je pomocí určitých berliček si připomínat určitou cestu. Nejnitěrnějším pomocníkem pro člověka je modlitba, meditace. Někdy stejným způsobem může pomoci určitá symbolika, anebo třeba ostříhání se. Něco podobného vedlo mě k rozhodnutí ostříhat se a promítnout tento symbol očištění se do nového koncertního programu. Muzikant se totiž v koncertním programu stává čím dál tím víc hercem. Má možnost působit na publikum zvoleným kostýmem, celkovým vzhledem a zavést celou náladu koncertu určitým směrem. Mě už delší dobu přitahovala možnost nasměrovat vše do egyptských a semitských oblastí, protože zde vznikla dvě první monoteistická náboženství. Celý příběh, který se odehrává na pódiu, nakonec díky dramaturgii i choreografii a scénáři dostal podobu (alespoň pro mne židovského Exodu: - monoteismus faraona Achnatona (Amenhotep N.) - meditační hnědé roucho (egyptská kněžská škola; navštěvoval ji i Amenhotep IV.) - odznaky faraónské moci - holá hlava egyptských kněží (i přesto, že hlásali polyteismus, věřili podle určitých historických zdrojů v Jediného Boha) - Jarmulka - židovská pokrývka na hlavě (židovští kněží měli zpočátku také holé hlavy symbolizující židovské náboženství - "Braň se touhám" je definitivním přiznáním se k židovské víře v Jediného Boha Jedním z literárních pramenů, který se zabývá možností propojení mezi monoteismem Amenhotepa N. a židovským monoteismem je kniha Philippa Vandenberga NEFERTITI která nedávno vyšla. Zabýval jsem se touto možností od přednášek Egona Bondyho o Filozofii náboženství, kterou jsem poslouchal v dévatenácti letech a v této knize je to dovedeno až tak daleko, že jsem o takovéto možnosti propojení přemýšlel jen někde ve skrytu duše." Yvona Šachová Spousta vašich dotazů směřovala k hebrejskému textu, který můžete vidět na scéně při koncertu skupiny Oceán, napsaný na jednom ze závěsů. Na Vaše četná přání uveřejňujeme jeho překlad: Modlitba kaddiš (Kniha smutku) Veleben a svěcen budiž Bůh veliký na ve světě, jejž stvořil podle vůle své. Nechť zjeví moc svou za života vašeho a ve věku vašem a za života veškera Israele brzo, brzičko a rcete: Amen! Chválen budiž Bůh veliký na věky věkův! Chválen a veleben, ctěn a slaven, opěvován a vynášen, vzýván a uctíván budiž Bůh nejsvětější - chvála mu - ! Ale všemi svými zpěvy, hymnami a chorály nevystihneme nikdy bytost jeho a rcete: Amen! Ó, sešli hojný mír a život ze svých nebeských výšin nám a veškerému Israeli a rcete: Amen! Jenž mír sjednává v nebeských výšinách, kéž sjedná mír nám a veškerému Israeli a rcete: Amen! modlitba za mrtvé Petr Kučera: "Slepí nemohou vést slepé" Dokola pročítám básničky svých vrstevníků. Jsou však plné smutku, bezmoci, pochyb... "Zarůstá nám srdce plevelem, zarůstá nám duše klestím, zarůstá tak rychle, nevěřím svým očím." Jiní zas: "Potácím se lesem rozšlapaných orchideí, voní, však pod nohama sráží se zelená krev..." "Stavíme si život z prokletých kostek naplněných lží, nenávistí, zlobou..." Kam se vytrácí ta touha žít? Proč vidíme jen špínu kolem sebe, někdy i sami v sobě? Často ve věku 15. - 20. let hledáme únik do jakési tajemné víry, do světa dosud nepoznaného, jenž nás díky naší neznalosti snadno pohltí. Ptám se proto Petra "Ježka" Kučery, který neodlučitelně patří do čtveřice základních kamenů, tvořící skupinu OCEÁN, jak on se vypořádal s těmito problémy a jaký byl jeho vztah k náboženství a víře vůbec. "To jsou dost osobní otázky, které vedou člověka až někam dozadu, dovnitř a těžko se dobereme uspokojivé odpovědi. Totiž když se octneme tam vzadu, uvnitř sebe, začneme se pohybovat v takovém světě, že pro jeho popis a popis vztahů těžko hledáme slova. Proto se něco z toho těžko pouští ven." "Vezmeme to od dětství: Můj otec nebyl, stejně jako matka, aktivní věřící, ale sám se zabýval otázkami jako vznik světa, vesmíru, co bude po smrti, dobro a zlo ve světě... Otec o tom se mnou často hovořil. A někdy v té době 12.-13. let ve mě zakořenil pocit či jakési vědomí BOHA. Nebylo to zatím to vědomí, které určuje a udává směr našemu životu, ale způsobilo v budoucnosti otevřenost, se kterou jsem tyto otázky později řešil. Vše už je to přikryto časem a zahaleno mlhou, ale je to ve mě nesmazatelné schováno. A to, že nedovedu přesně určit počátek své cesty k teismu, k víře, je spolu s jinými zážitky z dětství pro mě ... zakládající, pohádkové, zázračné ... je to tu prostě se mnou a nevím od kdy a jak." "Pak přišla doba puberty: Svět 14. - 15. letých je trochu jinde. Začali se formovat různé partičky, vůbec jsme moc neposlouchali, chtěli jsme se trhnout." "No, šlo stranou. Rozumíš, byl to jiný svět, ale minulosti se tak snadno nezbavíš. Mám za to, že koketování s dostupnými drogami, nošením křížů na krku... se prolíná touha zpředmětnit nebo přiblíiit si hloubku, duchovní svět, který v člověku je, a ke kterému přiblížit se čistým způsobem dá mnoho práce a vyžaduje obrovskou vůli. Je to touha žít v určitém svatém vytržení. Je tu však hodné kladen důraz na touhu. V té době jsem se už znal s Petrem Mukem, který řešil podobné problémy. Přes Petra jsem pak poznal Dušana, Honzu i Petra Honse. V Praze se pak vytvořila skupina lidí, nejdříve kolem Maxima Durena, po jeho smrti pak kolem Miroslava Vodrážky. Styk s Maximem Durenem, který usiloval vytvořit náboženskou syntézu, podloženou studiem historie a dějin náboženství, mi dal určitý svobodný pohled na všechny konfese, s důrazem na monoteismus. Jde o BOHA a o nás. Co je mezi tím, je problematické. Dodnes nejsem sto přijmout plné jedno určité vyznání. V té skupince to byl takový zvláštní přechod. Připadá mi to, jakoby se člověk vyloupl z nějaké slupky, přijmul určité věci, aniž by o tom pochyboval. Najednou byl jiný a nedalo a nedá se to smazat. Dnes je mi nejvíce sympatická římskokatolická církev. Její počátek se táhne hodně do minulosti, nevidíš jasně do jejího počátku. Ale denní život s vírou je těžký. Klade toho na člověka opravdu dost. Římsko-katolická církev je mi snad nejblíže proto, poněvadž jsem strávil mnoho času s týnským farářem. Jeho myšlení bylo lidské, konzervativní a svobodné zároveň, bylo vlastně velmi citlivé a jemné, naučil mě rozeznávat spoustu věcí, aniž by se člověk opíral o dogmatařímsko-katolické církve. Zároveň se však skláněl před jejich hloubkou." "Ano, ale jsou to pocitové záležitosti. Své stavy člověk převádí do tónů, ale neví proč zrovna takhle a ne jinak. Když jsem mluvil o dětství a kontaktu s otcem, tak se mi hodně líbil art. rock (Yes, Genesis.,.) a vůbec pompézní muzika. Později Kraftwerk a Nová vlna. V Praze jsme se pohybovali v alternativní hudbě. Tam se nejvíc odrážela potřeba vyjevit, co je ten, který zač a kde právě stojí. Bylo to však celé moc agitační. Je těžké to popsat. Určitý tónový postup, harmonie odpovídá tomu co prožívám. Taktéž je to se zvuky. Někdy ho slyším v duchu a snažím se ho vyrobit, jindy ho vyrobím náhodou a vím, že je to ten pravý. I na temném obraze mohou být světlé body, to jsou pro mne konkrétní zvuky: trubka, kytara, klavír. Nebo i na temném klavíru může být posazen elektrický světlý tón... je tu hodně svobody a zázraků." V začátku jsme si dali s klukama takovou ideu, že nebudeme nic proklamovat, protože když jsme hráli v Praze byly některé písně až náboženské "agitky". Řekli jsme si, že je problematické něco takového hlásat, jelikož jsme neměli ve spoustě otázkách jasno. Zůstali jsme u toho, vyjadřovat svoji cestu těmito problémy pouze pocitově." 
"Jistě. My jsme chtěli POPSAT pocity, které člověk má, když se zabývá vírou, náboženstvím atd. Když to v tom někdo objevil, tak jsme to asi popsali dobře nebo jsme to popsali tak, že je to lidem blízké. Nevím ale, jestli já sám chci někoho někam dovést. Slepí nemohou vést slepé." "Dejme tomu, jak jsme mluvili o těch tónech, zvucích, tak ta blonďatá hlava je tou světlou tečkou na tmavém podkladě." Yvona Šachová SAMI O SOBĚ PETR KUČERA: "... Myslím si, že v člověku přebývá NĚCO z jiného světa, NĚCO velmi důležité a pokud, jsme příliš zatížení vlastním názorem, to NĚCO mlčí. Mlčí a my jsme mimo, nejsme v obraze. Jsem raději zatížen tím, co mám v srdci. Mám za to, že pak jsme blíž k tomu důležitému. Jsem zatížen pocity a bylo mi dáno oblékat je dozvuků a tónů. A až všechny mé pocity odejdou po zvucích a tónech, zůstane v srdci jen to NĚCO nebo NĚKDO z jiného světa..." POPULAR duben '91 PŮLNOČNÍ GALAKONCERT, KLÁŠTER PLASY 8. ČERVNA 1991 Reklamní letáčky slibovaly velkolepou, u nás dosud neviděnou podívanou. Zárukou opravdového zážitku měly být prostory barokně upraveného kláštera, založeného roku 1144, k němuž přiléhá románský kostel (1154 - 1204), rovněž barokně upravený začátkem druhé poloviny 17. století. Koncert měl začít přesně o půlnoci, v okamžiku, kdy se rozezvučí zvony. Romantická vyhlídka byla však narušena tvrdou realitou v podobě chátrajícího objektu, padajících zdí a vymlácených oken. Bez jakékoliv správy jakoby se klášter sám nedokázal bránit pomalu plynoucímu času. Dnes je jen mlčící výpovědí o našem kulturním barbarství z dob nedávno minulých, stále trvajících. O to ale působil koncert Oceánu naléhavěji. Ten zahájila hodinu před půlnocí písničkářka Dagmar Andrtová. Nemohu souhlasit s tím, co v souvislosti s výstupem této dámy a chováním příznivců Oceánu napsal v Rock and Popu Ivan Hartman. V neutrální atmosféře podala jen průměrný výkon hrou na mírně rozladěnou kytaru, jejíž zvuk bohužel v ničem nepřipomínal elektrickou hudbu, na kterou všichni přišli. A tak vzhledem k tomu, že nedočkaví fandové vypískali o vánocích i stylově spřízněný N-Sonic, může být písničkářka ještě moc ráda, protože ti se, i přes její velmi nepodařené komentáře mezi jednotlivými skladbami, chovali ve větší míře zdrženlivě. I když je pravdou, že radost z informace o poslední skladbě už nedokázal skrývat nikdo. Na úplný závěr paní Andrtová zpochybnila fakt, že ji na vystoupení pozvala skupina Oceán. To když si nemohla vzpomenout na její název. 
Za neustálého vytí psů směrem k měsíci začíná na zcela zaplněném klášterním dvoře oceánský
program. Na jeviště přichází zahalený Petr Muk, psi ztichli snad úžasem. První skladba se však
nepřehoupla ani do druhé poloviny a klášterem se rozlehlo absolutní ticho. Zdrceného zpěváka
střídají technici a za čtvrt hodiny se začíná znovu. Zatímco moderní technika si s historií
příliš nerozumí, romantika zasněného Oceánu ano. Skupina začíná novými skladbami z Pyramidy snů.
Nevelká světelná aparatura promítá na okolní zdi zpěvákovy stíny, později si dovolí i "větrný
mlýn". Zvuky syntezátorových stěn (dnes poněkud ochuzených) vládnou celému městečku. V chladném
počasí trpí zvláště zpěvákovy hlasivky, které místy supluje publikum. Ve výborné formě hraje
bubeník, který se několikrát "blýsknul" pěknými momenty a přesným hraním.Po sedmdesáti minutách chlapci odcházejí. Následuje však několik přídavků. A když už není v počítači ani jedna skladba, hrají ještě improvizaci písně Lék světu. Definitivní konec nastává až deset minut před půl třetí. Fantastický závěr dává zapomenout na všechny strasti připravené pro technický tým Oceánu. Nadšení fanoušci se společně s více než deseti "pejskaři" a stejným počtem policistů rozcházejí do tmy. Petr Černý "PÍSNĚ OCEÁNU NELŽOU" ŘÍKÁ KAREL PENIŠ Karla Peniše můžete nejen potkat na některém koncertu Oceánu, které vždy sleduje se zájmem jemu vlastním, ale můžete ho poznat i jako novináře časopisu Melodie, kde svými články neustále vyzdvihuje úroveň jinak nevýrazného měsíčníku. Karla Peniše jsme požádali o rozhovor do našeho bulletinu. Svolil s tím, že na otázky odpoví písemně. - V jednom z mnoha článků o sk. Oceán jste napsal, že jste se s nimi seznámil na českobudějovické Rockové lize vroce 1985. Přestože už je to pěkná řádka let, určitě si vzpomenete, jak to všechno tenkrát probíhalo a jak jste se později stal přítelem skupiny takřka rodinným... Ten rok byl správné 1986, přesněji 10. června, a naše tehdejší postavení bylo vlastně protichůdné: oni před debutovým soutěžním vystoupením a já v úloze jejich porotce. Mé zaujetí muzikou, zpěvem i texty bylo okamžité a komplexní. Vzájemné sbližování pak postupovalo pozvolna a nevynucovaně, z jejich strany jisté i pro můj určitý věkový odstup a z mé pak proto, že nemám zájem jim bagrovat duše či určovat rychlost tepu srdcí. Poznávali jsme se. - Bylo těžké získat si jejich důvěru? Je mezi námi něco nepříliš definovatelného, dost pevného i křehkého zároveň, co se vytvořilo při společné práci. Nechci to nazývat jakkoli, abych to třeba nějak neporušil. Jejich důvěru jsem si cílevědomě nezískával, prostě se objevila. - Za těch pět let známosti snad nebude těžké charakterizovat členy skupiny. Jací vlastně chlapci z Oceánu jsou, nezdržují-li se zrovna spolu? Jsou opravdu takoví, jaké je líčíte ve svých článcích? Pět let že je dost času k právu na nějaké definitivní charakteristiky lidských bytostí? Těžko poznat - alespoň neúplně - sám sebe, natož pak někoho, o jehož vnitřním světě mám jen útržky vědomostí a pocitů. Chcete-li zkoumat, zda trpí lidskými slabostmi mnohého druhu, pak odpověd dozajista zní ano. Chcete-li vědět, jak se s tím vyrovnávají, pak poslouchejte jejich písničky, je tam mnohé a nelžou. - Jak známo, jste také dramaturgem oceánského koncertního programu. Nechal jste se při jeho tvorbě něčím nasměrovat, například koncertním programem nějaké zahraniční kapely? Ne. Viděl a slyšel jsem v životě řadu kapel; ale tato je teď a tady, velmi specifická, v řadě ohledů neporovnatelná s kýmkoli. Mluvím o celkovém projevu, dramaturgii, duchu. Byl jsem jisté ovlivněn nádhernou pódiovou účinností U2, P. Gabriela či Cure, zamlženou bílou ctím u Nephilim. Ale program jako celek? Písně, nálada, gradace, poselství - to je přece Oceán! - Můžeme často slyšet věty typu: Oceán - jedna z našich nejlepších kapel a podobně. Dobrá, mocná jsou jedni z nejlepších na naší hudební scéně, ale co srovnání se zahraničím, například s elektronicky vyspělou Británií? A potom jakou roli v tom hraje jazyková bariéra? Myslíte, že používání anglických textů jé u našich skupin nutnost? Necítím Oceán jako elektronickou kapelu typu Front 242, Nitzer Ebb, ba ani Depeche Mode. Je proto marné očekávat drtivé dunění bicích, chrapot zpěváka či elegantní chlad syntezátorů. Jsou sví, a proto i odlišní. V čem je kapela nezaměnitelná, a to i zhlediska zahraničí, je dar využití možností nástrojů pro svérázné písničky, speciální duch tvorby, krásné zpívání i mimořádné texty. Při absolutním dotažení všech těchto prvků (včetně zvládnutí přeložených textů v angličtině) je, myslím, šance i ve světě, byť v Británii a USA by to bylo určitě mimořádně krušné. O potřebě angličtiny k prosazení se venku nemohu pochybovat, stejně jako o spoustě dalších podmínek technických, organizačních i finančních. A k tomu přidejte nutnost mnoha šťastných okolností! - Loni v červenci vyšel v Melodii Váš krásný článek, ve kterém jste se pokusil alespoň trochu blíže představit Oceán široké veřejnosti. Nicméně nedá mi to nezeptat se, zda-li úvahy v něm zveřejněné již nepozbyly platnosti, třeba v souvislosti s rozdílnými projekty Petra Muka a Kučery a bratří Vozáryů. Není to začátek cesty k postupnému zániku skupiny, jak se mnozí domnlvají? Mají-li někteří pocit, že kapela spěje k zániku, pak já ho nesdílím. Je-li osudem dána chvíle pro mimokapelové aktivity, realizaci zvláštních projektů či spolupráci s jinými, pak je to situace rozumem spíše neovlivnitelná. Pro mne je podstatné, že jsem ve vztazích nenašel trhliny zásadních rozměrů. Vidím před sebou dospívající, formující se lidi - a zkušenější muzikanty, ctím jejich osobnosti a konstatuji z toho vyplývající diference. Čekám s mimořádným zájmem na výsledky současných oddělených aktivit Petrů, Dušana či Jana (o některých nevím v tuto chvíli víc než Vy!) a těším se už teď na práci nad třetím oceánským LP, budu-li k ní přizván. - Zdá se mi, že Oceán stojí na naší hudební aréně trochu jinde než ostatní soubory. Co Vy si myslíte o naší scéně? Naše scéna postrádá zatím kvalitní stylovou pestrost, bojí se úspěchu, je dost netolerantní, přetrvává fixace na německý typ hvězdnosti. Proti angloamerické oblasti trpí velmi nízkým počtem kapel pro další výběr. Bude se muset vypořádat s celkovou krizi kultury v postkomunistických státech. Sleduji ji pečlivě - a doufám v rychlý vývoj. - Co posloucháte ze zahraniční hudby? Už čtvrtstoletí poslouchám v mohutných dávkách mnohé, a hudební zamilovanost může být tak velice přechodný stav! Z méně dávné historie jsou to určitě U2 a větší část katalogů 4 AD a Mute. Ze současnosti? Poslední album R.E.M. je krásné ... a zajímavých je i 3 333 dalších! 
- A na závěr našeho rozhovoru na dálku poslední, tradiční otázka. Co byste chtěl vzkázat členům Fan clubu a fandům Oceánu? Naslouchejte Oceánu, ale přejte mu další volnost tvorby, ta je i Vaší volností. Pochybujte, věřte, milujte i moudřete s touhle kapelou, cítíte-li to tak opravdu. Zdravím Vás všechny! Otázky pro Karla Peniše připravil Petr Černý KONCERT NATÁČEN TELEVIZÍ Setkání Fan clubu Oceán, Praha 29. srpna 1991, Supraclub Oceán - Valdštejnská zahrada O tom, že náš Fan club nezahálel ani o prázdninách se mohli fandové a milovníci Oceánu přesvědčit koncem srpna v Praze. Na čtvrtek 29. totiž Fan club naplánoval další setkáni svých členů. Program byl jasný: videoplošná projekce a beseda se členy skupiny Oceán. Večer od 21. hodin potom navazoval samostatný koncert Oceánu v krásných prostorách Valdštejnské zahrady, tentokrát dokonce natáčený čs. televizí. Kapacita sálu v Supraclubu je 250 osob. Nakonec se tam však vešlo kolem šestiset fandů z celé naší republiky. A to mnozí ještě stáli venku, nebo byli nuceni vzdát boj o to dostat se dovnitř. Přestože v sále bylo trochu nedýchatelno, nálada byla jako vždy výborná. Na plátně jsme potom mohli sledovat Erasure, The Cure, ale také část filmu režiséra Miroslava Štěpky Oceán - Dávná zem, natočeného u příležitosti křtu, první desky v červnu 1990 na ražské Stvanici. Bylo už kolem poledne a chlapci z Oceánu stále nepřicházeli. V přístroji však byla založena videokazeta s dokumentárním filmem o natáčení Dávné země ve studiích Opusu, takže se všichni diváci měli čím bavit. Později si mohli i zavzpomínat při přehrávání nejstarších klipů jako Padají koně či Dávná zem. Náladu vzpomínek a krásné romantiky přerušuje příchod souboru. Petr Muk hned v úvodu informuje, že oceánský vůz stojí na zakázaném místě a bude pravděpodobně v příštích minutách odtažen, což ho vnitřně velmi deptá. Postupem času se mu však podařilo depresi prolomit. Jinak beseda probíhala podle tradičního schématu, kdy jsme se za celou hodinu nic nedozvěděli a když se konečně umělci rozpovídali, musela být ukončena, protože na Oceán čekaly kamerové zkoušky ve Valdštejnské zahradě. Po odchodu Oceánu vystupuje na jeviště ještě Pavel Kracík, aby poinformoval o přípravách knihy o skupině Oceán. Následuje ještě několik klipů a už se fandové rozcházejí, aby se večer opět sešli na koncertě. Nikdy nebylo pochyb o tom, že se Oceán těší v Praze velkému diváckému zájmu. Toho zřejmě využili pořadatelé celé akce, kteří za cenu 45 a 55 Kčs přeci jen prodali trochu více vstupenek, než by bylo zdrávo. Diváci byli nuceni mačkat se několik hodin na stísněném prostoru, aby vůbec později něco viděli. Vznikla tak nervózní atmosféra, na které se výrazné podepsali pořadatelé, kteří se před, během i po koncertu chovali v některých případech doslova hulvátsky. Extrémním důkazem jejich chováni je i brutální napadení vedoucího našeho Fc a jednoho načeho člena neblaze proslulým pražským pořadatelem po skončení koncertu. Škoda, že tento pořadatel nepochopil poselství alespoň jedné skladby z repertoáru skupiny. Ta nastoupila na jeviště přesně ve 21 hodin, kdy už ji sledovalo několik nažhavených kamer naší televize. Jak Oceán několikrát před koncertem inzeroval, bude část koncertu kvůli její účasti hrána z playbacku. K tomuto kroku vedly skupinu pravděpodobně zkušenosti z vystoupení v klášteře Plasy. Nakonec včak stejně nebylo poznat, co je playback a co živé. Vyjímku tvoří pouze některé na CD namixované vícehlasy, které samozřejmě nemohl Petr Muk stíhat. Po hodině hry Oceán končí, za asistence kamer přidává jetě dvě skladby a potom už kamery vypnou, televizní pracovníci vyklidí pozice a koncert pokračuje civě dalšími a dalšími skladbami, hranými jako přídavky. Mění tak celý večer v nezapomenutelný zážitek. Petr Černý SPÁSNÝ OSTRŮVEK ROMANTIKŮ rozhovor s vedoucím Fan clubu Oceán Miroslavem Štěpkou Někdy v polovině roku 1991 to bylo tři roky od okamžiku, kdy byl založen Fan club sk. Oceán. Jeho vedoucího Míru Štěpku znám osobně od února'89. Od té doby jsme dobří kamarádi, které nespojuje jen společná muzika. Netroufám si ale tvrdit, že Míru dobře znám. Proto jsem se rozhodl udělat s ním následující rozhovor a přiblížit jeho osobnost nám všem. - Kdy byl vlastně Fan club Oceán založen, jak k tomu došlo a jak ses k tomu dostal Ty? "Já osobně jsem dostal nápad založit Fan club Oceán někdy v dubnu roku 1988, kdy se Oceán začal výrazněji prosazovat a to nejen v Českých Budějovicích. Nevěděl jsem ovšem jak na to. Jak jsem se později dozvěděl, podobný nápad dostali také nezávisle na sobě i Yvona Šáchová a Roman Joura, který měl tehdy dohrý kontakt s kapelou a tak vlastně položil základy Fc. Pak už záleželo na osudu, abychom se seznámili a započali tak oficiální činnost Fc a to za vydatné pomoci Yvony. Někdy na jaře '89 mi Roman oznámil, že končí. Stál jsem tehdy před rozhodnutím, zda toho také nechat a nebo si najít jiného společníka. Dlouho jsem hledat nemusel, neboť Yvona byla do této práce přímo žhavá. - Sám z vlastní zkušenosti vím, že podobné spolky to neměli za starých časů příliš jednoduché... "V té době museli mít všechny podobné spolky tzv. zřizovatele, který je vlastně měl kontrolovat, aby jejich činnost nebyla naměřena jinam než chtěl tehdejší mocenský aparát. Byly různé zátahy StB, ale nám se to naštěstí vyhnulo, což je z mého pohledu trochu paradox, vzhledem k tomu, že jsem měl u StB svůj vlastní spis včetně otisků prstů a chodil jsem pravidelně na výslechy. Vzpomínám si, jak jsme přibližně v březnu 1989 dostali nepotvrzenou informaci, že máme mezi členy nasazenou "veš", která sledovala naší činnost. Tehdy jsme dávali pozor na každé slovíčko v našem informátoru. Dnes se mohu už jen smát tomu, jak jsem šel ke komisi, jež byla takovou zkrytou cenzurou a žádal o schválení a povolení tisku našeho prvního bulletinu. Od počátku mi bylo jasné, že nemají v úmyslu vůbec nic povolovat. Jelikož se s blbci nerad dohaduju, šel jsem raději na panáka a přemýšlel, jak všechny ty předpisy obejít. To se povedlo. Matrice Bulletinu 1 byla načerno naší kamarádkou vysazena v tiskárně Rudého Práva (!) a pak se xerograficky rozmnožovala. Dnes si můžeme tisknout co chceme, ale zase je drahý tisk, což je v podstatě nová forma cenzury, která opět omezuje vydávání našich publikací." - Často se stává, že mnozí nedokáží práci spojenou s vedením Fanclubu ocenit. Mohl bys nám stručně přiblížit, v čem hlavně spočívá? "Nemá cenu tady podrobně popisovat celou strukturu práce Fan clubu. Jak je to náročné, může posoudit každý, kdo se něčím podobným zabývá. Je třeba si uvědomit, že vlastně všechno děláme ve svém osobním volnu a musíme spoléhat na větší množství lidí, kteří nám pomáhají. Co se týče mne, tak jako vedoucí Fan clubu musím být ekonomem, novinářem, grafikem, skladníkem, dopisovatelem, manažérem, producentem a Bůh ví ještě čím." - Někdy mívám pocit, jakoby mezi vedením Fan clubu a kapelou vázla spolupráce. Čím to? Jsi spokojený se současným stavem ve Fanclubu? "Sám dobře víš, že jsem věčně nespokojený člověk a všechnu práci dokážu značně zkritizovat a užírám se tím, když něco není podle mých představ. Ta spolupráce někdy vázne na maličkostech, jako je dodání fotografií. Má to zkrátka své klady i zápory. Každopádně má tato spolupráce ještě dost rezerv a možností." - To tedy má. Ale změňme téma. Jako vedoucí jsi přišel do kontaktu hned se třemi manažery Oceánu, které už stačil vystřídat. Se kterým z nich se d nejlépe spolupracovalo? "Zprofesionalizováním Oceánu nastoupil jako manažer Jirka Regenti k z Prahy. O práci Fc měl zájem a snažil se nám v našich těžkých začátcích pomáhat. Postupem času si ale nadělal dost problémů ve svém osobním životě, pro které byl nucen Oceán opustit. Po něm, někdy v létě 1989, přišel Jirka Vatka, nynější šéf MUTE Cs. Spolupráce s ním byla taková normální, ale nic vyjímečného. Třetím, doufám že posledním manažérem, se stal Richard Dušák. S Oceánem je spjatý od začátku, kdy u něj začínal jako šéf techniky. Existenci Fan clubu nepodceňuje a spolupráce s ním je ze včech předešlých manažérů zatím nejlepší." - A jak je to v kapele? Jsou tam na Tebe hodní, nebo jsou s nimi jen problémy? "Jó, hodní na mě jsou. Už mě asi mají dost, po tom všem co jsme spolu prodělali, prohlédnutého a tak je z mé strany už asi nic nepřekvapí. Každopádně jsou to bezvadní kámoši." - Myslíš, že se za tu dobu, co je znáš, změnili? "Od těch dob co jsme chodili na jednu stejnou základní školu jsme se změnili všichni. Ale ty máš na mysli asi dobu působení Oceánu, že? Tak na to je jednoduchá odpovědi NE. Jsou to pořád ti normální kluci, bez přetvářky a nějaké hraní si na hvězdy. To dobře ví každý, kdo se s nimi setkal a měl možnost si pohovořit." 
- Nevím, jestli budeš chtít na závěr našeho rozhovoru prozradit něco více o sobě, věk, stav,
jakou muziku posloucháš, no prostě povídej..."Prozradit o sobě něco mohu, ale nevím, zda to bude někoho zajímat. Každopádně Honza Vozáry je o tři měsíce starší a můj stav je za každého režimu svobodný. Co se týče hudby, tu jsem "objevil" někdy v páté třídě. Začínal jsem u Slade, Sweet, Led Zeppelin, Uriah Heep, Pink Floyd, Nazareth, ale nejvíce jsem šílel do mistrů show skupiny Kiss. Kluci z kapely si na to dodnes pamatují, což je někdy svádí k humorným poznámkám. V učení jsem poslouchal protestní písničkáře a underground. Po vojně jsem se probouzel z dvouleté narkózy a poslouchal vše, co mi přišlo pod ucho. No a našel jsem se v elektronice a hlavně Oceánu, který se mi stal životním stylem. Mými trvalými favority jsou jetě The Cure a zpěvačka Kate Bush. Jinak na každou svou náladu mám jiný druh muziky, což je pro mne dost důležité, protože jinak bych se na tomto světě zbláznil. V literatuře teď mohu konečně plné vychutnávat knihy Ladislava Klímy, které jsou opět vydávány. V poslední době na mě silně zapůsobily dvě knihy: Raymond Moody - Život po životě a Camille Flammarion - Neznámo a záhady lidské duše. Miluju abstrakci, obrazy a filmy plné fantazie. Přitahuje mě vše co zavání záhadami, okultismus a třeba i filozofie satanismu. Nenávidím komunismus, násilí v jakékoliv formě, ozbrojené uniformy a militarismus vůbec. A tak dále..." - No a poslední otázka je již tradiční, nicméně speciálně pro Tebe ji hochu pozměním. Co bys chtěl na závěr našeho rozhovoru vzkázat skupině Oceán? "Ať je Oceán stále tím, čím je pro nás pro všechny, kteří naslouchají jeho poselství. Ať je pro nás vírou a nadějí v krásu. Ať dál dodává sil lidem v těžkých životních situacích. Ať zůstává spásným ostrůvkem romantiků v tomto světě válek ničících lidské životy, světě bezpráví a bez víry. Světě, kde příroda pomalu umírá a lidstvo se tak každým dnem blíží ke své záhubě. Někdy mi v mém vědomí přelétne myšlenka a pak uvažuji nad Bohem, jenž k nám promlouvá každým dnem v množství zážitků. Záleží jen na nás, jak jsme přístupni naslouchat... Petr Černý Výběr z rozhovoru s Dušanem Vozárym vysílaným 16.10. 1991 na stanici Československo ve 22,00 hodin. - Křivka popularity jihočeské skupiny OCEÁN stále roste. Čím si to vysvěduješ ty sám, vždyť vlna romantismu už je dávno pryč? Samozřejmě, takový ten trend ve světě už je jiný. Já si myslím, že ta podstata spočívá někde jinde. Každý člověk je tak trochu v duši romantik a my děláme tu hudbu právě takovou, že vychází nějak z nás, z těch pozitivních pocitů jenž jsou v tom světě, který kolem nás je problematický. Těžce se žije, ale i přes to cítí člověk nějakou naději a z toho vychází ta naše hudba. Myslím si, že to oslovuje právě ty lidi, kteří se neuspokojujou jen s tím negativním přístupem ke světu, ale věří, že to jde i lépe. - Pověz sám, jak by jsi formuloval svou image, co vlastně člověk může vidět na koncertech? Myslím si, že je nejlepší přijít a podívat se, ale ta image, jak jsem řekl právě před tím, také vychází z toho, že chceme vyvolávat pocit tak trochu jiného světa. Podobně jako např. když jde kněz sloužit mši do kostela, tak se také obléká do kultovního oblečení, tak podobně i my, i když to nechci dávat samozřejmě do souvislosti, ten koncert děláme jako obřad. Proto ty obleky a celá ta atmosféra by měla vytvářet trošku jiný svět. Ty jsi řekl sám, že to nechceš dávat do souvislosti, ale přesto se zeptám. Já mám pocit, že se vytvoří takový kult Oceánu. Je to programově? Tak programově to není, ale myslím si, že je to zákonitý. My jsme s tím nepočítali, ale jako ty kultovní kapely ve světě do tohonejdou nějak programově, že by chtěli vytvářet nějaký kult kolem sebe, ale prostě mají určitý společný přístup k věcem, společný názor na svět. Lidé, kteří poslouchají jejich hudbu, se s tím nějakým způsobem ztotožňují a tak vzniká ten kult a myslím si, že je to v pořádku. - Většina slovenských kapel vydává desky v českých vydavatelstvích. Čím to, že vy jste se rozhodli pro OPUS, jako česká kapela? To je složitá historie. My jsme se vlastně nejdříve celý rok 1989 domlouvali se SUPRAPHONEM, ale nic z toho nebylo. Pak jsme odjeli na dva měsíce do Británie s ERASURE a když jsme se vrátili, tak by to jako se SUPRAPHONEM šlo, ale zase by to strašně dlouho trvalo. V té době vlastně nic jiného nebylo, TOMMU teprve začínalo, a tak jsme se kupodivu dohodli s OPUSEM, který byl schopen naší desku rychle vydat. Vše ale bylo vázáno exklusivní smlouvou na tři roky resp. na dvě desky a tak i druhou desku jsme vydali tam. Zpracoval Václav Kačírek << zpět |