F A N S

Vaše názory na...


Promluva o bozích neboli Proč je to tak dobrý

1. Pojednání o hudbě
Každému, kdo si pustí postoceánské projekty z první poloviny devadesátých, speciálně Shalom č. 1 a Dévu Dušana Vozáryho, musí být jasné, že nadzemská hudební genialita Oceánu spočívá v organickém propojení temných podkladů, vytvářených Dušanem, a silných melodických linek, pocházejících od obou Petrů. V diskusi o tom, který projekt byl skutečným pokračovatelem Oceánu, není dost dobře možné říct jasné slovo. Nabízí se určitá analogie s Beatles (kteří jsou ostatně ve srovnání s Oceánem zcela bezvýznamní), v jejich případě se také ten opravdový duch probouzel, jen když byli spolu. Pozdější vývoj vyslal každého Oceána do jiné sféry, a i když o vyjímečnosti a vůbec skvělosti Shalomu, sólových projektů Petra M. nebo zvlášť silného spojení Vozáry-Hlavsa není sporu, ona atmosféra víry a pochybností, bolesti a naděje, která mě prostě úplně zabíjí, zůstává doménou a poznávacím znamením jedině původního Oceánu.
Odpověď na úvodní otázku, totiž proč je to tak dobrý po hudební stránce, není jednoduchá. Tu zvláštní, intimní atmosféru vyvolává nejspíš určité minimalistické pojetí hudební složky, Oceán nikdy nepodlehl samoúčelné fascinaci možnostmi syntezátorů a samplerů a výsledný sound tak není ucpán nekonečným vrstvením zvuků. Harmonické souvislosti vyplývají povětšině z Petrova zpěvu a jedné či dvou souběžných melodií kláves, což přispívá k průzračnosti a čitelnosti aranží i v místech harmonicky odvážných a neobvyklých. Časté střídání stupnic a plynulé přechody mezi jejich durovými a mollovými variantami představují pro člověka věci znalého zajímavý hudební materiál i po deseti letech poslouchání tří desek pořád dokola. Kdo vnímá hudbu Oceánu jen jako semeniště líbivých melodií, nechápe vůbec nic. Mám určité podezření, že převážná část fans Oceánu v dobách jeho největší slávy vůbec netušila, o co jde. (Kdybych měl připojit osobní dodatek, v době sporů a bitev oceánisti kontra metalisti (vzpomínáte? :)) jsem byl ve svých asi 14ti letech zarytým metalistou a Oceán mě nadchl víceméně až posmrtně určitou podobností s atmosférou nahrávek doomových kapel).
O zpěvu Petra Muka snad ani není nutné mluvit. Je to nejlepší zpěvák všech dob. Další významné téma je používání syntetických zvuků v oceánské tvorbě. Je pravda, že po deseti letech zní některé docela srandovně, na druhé straně, když provedeme srovnání s jinými hvězdami těch dob, jako DM, Erasure a tak, zní Oceán až k politování současně. K politování proto, že rozpad Oceánu je jedním z trvalých traumat mého života a jenom s tím, co už Oceáni vytvořili, by podle mě mohli vystupovat na věky věků. Důležitou složkou Oceánu byla rytmika a troufám si tvrdit, že právě používání živých bicích (přesněji řečeno živého bubeníka) je jedním z důležitých pilířů oceánské hudby. Použité beaty se na nějaké extra tancování nehodí, a to je moc dobře. Nejenom díky nim zůstává Oceán jednou z mála elektronických kapel, které je možné poslouchat i bez podpory éčka a háčka. Pokus o zremixování do taneční podoby, provedený před lety načerno kýmsi, kdo už zmizel v propadlišti dějin, jsem sice osobně neslyšel, ale podle svědků a pamětníků byl výsledek tristní. To je totéž jako vyndat z letadla motor a divit se, že nelítá.


2. Pojednání o textech a image
Dovolím si jedno takové srovnání: Určitá souvislost mezi Oceánem a DM je nepřehlédnutelná, o tom se asi nemá smysl nějak extra šířit. Jenomže zatímco depešáci, po hudební stráce jistě výborní, nepředložili svým fanouškům v podstatě žádný materiál k vytvoření kultu a používané symboly jsou vyžvýkané a fádní, Oceán kolem sebe prská tuny odkazů na skvělé věci, myšlenkové proudy a systémy. Určité synkretické tendence těchto odkazů nejsou na škodu, posláním Oceánu je právě jen upozornit na plody práce přemýšlivých lidí (pokud nebudeme trvat na konceptu zjevení), a ne jejich rozbor či dogmatické uplatňování jediného systému. Najdeme zde vedle sebe symboly judaismu, staroegyptských mystérií i ozvěny orientálních tradic. Zrovna ona židovská stylizace byla z hlediska úspěchu u publika skvělým tahem - v českých zemích, postižených v minulosti násilnou rekatolizací, kde v historické perspektivě splývají vjedno vznik samostatného státu a ztráta moci a rozklad rigidně katolické rakouskouherské monarchie, není téměř možné použít křesťanství jako image a neztratit přitom sto procent posluchačů. Nechci samozřejmě naznačit, že židovství Oceánu bylo vykalkulované - kdybych jim to nevěřil, nepsal bych na ně chvalozpěvy osm let po vydání posledního alba! Je ale jasné, že v zemi s latentním židovským prvkem, přítomným po celá staletí, má judaisticky orientovaná skupina, zvlášť pokud je tak dobrá, velkou naději na úspěch. Kdybych měl mumlat něco jako že Oceán je hlavně to nebo to, řekl bych, že Oceán jsou hlavně texty Petra Honse. Pokud je pravda, co se říká, totiž že Petr H. psal texty na už hotovou hudbu, nezbývá než jej uctívat coby modlu a fetiš, zdá se mi to být těžko k uvěření. Texty a hudba splývají tak dokonale, jako by obojí napsal jediný, a to ještě vzácně integrovaný, skladatelobásník.

Bacill (20. 07. 2000)

<< zpět